Paní Angela Kušnírová u nás v Odlehčovacím centru pracuje už od roku 2000. Byla u toho, když do centra přišly první klienty. A zůstala neuvěřitelných 26 let! Co pro ni znamená práce pečovatelky a co by vzkázala těm, kdo se na tuto pracovní dráhu teprve chystají?
Co vás před 26 lety přivedlo k práci pečovatelky?
Přestěhovala jsem se ze Slovenska do Čech, bydlela jsem u Slaného. Práce tam moc nebyla. Kamarádka mi říkala, že bych to mohla zkusit. Mně v té chvíli bylo jedno, jakou práci budu dělat. Začala jsem, zalíbilo se mi to a poprosili mě, jestli bych si neudělala sanitářský kurz. Pak jsem se přestěhovala do Prahy a nastoupila jsem na Praze 7, když se otevírala budova na Kamenické.
Pamatujete si svůj úplně první den u nás?
Docela dobře, protože v Kamenické to tehdy teprve začínalo, a tak jsme připravovali oddělení, protože tam ještě nebyli klienti.
Jaká je práce pečovatelky z vašeho pohledu?
Ano, je to náročná práce – fyzicky i psychicky. Byly momenty, kdy jsem si říkala, jestli to mám dělat. Asi dvakrát nebo třikrát jsem se rozmýšlela, jestli neodejít. Je těžké, když se staráte o klienta týdny nebo měsíce a najednou vidíte, jak odchází. Snažíte se, aby byl jeho odchod důstojný, aby cítil, že je o něj postaráno. Je to zvláštní pocit. Člověk si uvědomí, že jednou odejde taky. Je to smutné.
Dá se s těmi náročnými situacemi nějak vyrovnat?
Hodně pomáhá, když máte kolem sebe dobré lidi – samozřejmě dobré kolegy v práci, a pak i rodinu, děti. Já hodně cestuju, to mi pomáhá si od práce odpočinout, vidět jiné věci, jiné lidi. Člověk si vyčistí hlavu a pak se vrátí zpátky do práce.
Působíte jako velmi pozitivní člověk. I přesto, že, jak říkáte, je práce pečovatelky někdy velice náročná… Jak se vyrovnáváte s náročnými situacemi?
Víte, je to koloběh života. Je důležité, aby člověk neodcházel sám, aby u něj byla rodina. U nás to tak funguje, že rodině zavoláme, aby se mohli rozloučit.
Vzpomínáte si na nějaký silný moment?
Ano. Jednou přišla dcera za maminkou, věděli jsme, že maminka už odchází. Dcera se mě ptala, co má dělat. Řekla jsem jí, ať ji drží za ruku a poděkuje jí za všechno. Ta maminka odešla během půl hodiny. Byl to pro mě silný zážitek. Být u toho, provázet důstojným odchodem člověka, být tam, když u toho je rodina. Člověk si pak uvědomí, proč tu práci dělá.
Dá se u téhle práce udržet odstup od klientů?
Ne úplně. Vytvoříte si vztah ke každému klientovi i rodině. Víte, že se někomu narodilo pravnouče, stejně tak, že mu odešel partner. Prožíváte to s nimi. Některé klienty si pamatuju dodnes, pamatuju si, kdy a jak odcházeli. Ale mám dobrý pocit, že jejich odchod byl důstojný.
Změnila se ta práce za těch 25 let?
Základ práce je stejný. Pokrok je v technologiích – dřív jsme všechno psali ručně, teď máme počítače. Máme i různé pomůcky a přístroje, které práci trochu ulehčují. Ale pořád je to náročná práce.
Co byste vzkázala někomu, kdo o téhle práci uvažuje?
Musí ji dělat srdcem. Musí mít empatii, to se nedá naučit. Prožíváte s klienty jejich příběhy – radujete se s nimi i smutníte. Bez toho to nejde.
Co vás tahle práce naučila o životě?
Naučila mě skromnosti a pokoře. Musíte umět komunikovat s každým jinak, každý klient je jiný. Musíte odložit své vlastní problémy a být tu pro ně. A taky jsem se naučila, že život je hezký a je potřeba si ho užívat.
