Mgr. Martina Pojarová působila na pozici ředitelky Pečovatelského centra Praha 7 osm let. Nyní se vydává na svou další profesní pouť a pomyslné žezlo předá na konci května Mgr. Soně Morawitzové. Martinu jsme stihli před odchodem ještě vyzpovídat, níže si můžete přečíst rozhovor, který s ní vedla externí kolegyně Denisa Reitermanová. Ta pomáhá s komunikací pečovatelskému centru už 6. rokem, proto prosím v otázkách omluvte tykání, vykání mezi Denisou a Martinou by nebylo autentické.
Co Tě naučily roky strávené na pozici ředitelky pečovatelského centra?
Velké pokoře ke kolegům v přímé péči i k pečujícím rodinám, naučila jsem se i to, že ne všechno, co vypadá jako neřešitelný problém, je neřešitelný problém, Taky mi došlo, že v dobrém týmu se dá vyřešit téměř vše.
Splnila se očekávání, s jakými jsi na pozici nastupovala?
Já se většinou očekávání snažím krotit. Ale čekala jsem, že to bude dobrodružné, a to mne nezklamalo.
A přehodnotila jsi po zkušenostech něco ze svého prvotního přesvědčení?
Ano, názor se mi pozměnil téměř na vše 😊, ale to pravidlo nic neočekávat se mi velmi vyplatilo. Musím říct, že jsem se toho skutečně hodně naučila. Potkala jsem spoustu poctivých lidí a srdcařů. A pochopila jsem, že naprostým základem je dobrý tým. Sám člověk zmůže jen velmi málo.
Jakým způsobem rozhoduješ o důležitých věcech, používáš nějakou svou osvědčenou metriku?
Snažím se nebýt na důležitá rozhodnutí sama, shromažďovat informace, dát si čas, ptát se lidí, kterých se rozhodnutí dotkne. Často mě odpovědi napadají po probuzení. Nebo na procházce se psem.
Takový luxus pro rozhodování však často člověk nemá. Pak používám své osvědčené krizové linky, Bedřišku Kotmelovou nebo další ředitele a kolegy, s kterými si vzájemně pomáháme, a pokud cinkne SMS „Můžu volat?“, vždycky reagujeme. Ve spoustě situací je dobré mít takovou horkou linku i na dobrého právníka a na dobrého ekonoma.
Říká se, že čas není, čas se dělá. Na co si teď s chutí uděláš čas, než se vrhneš do další pracovní etapy?
Kdybych teď chtěla být vtipná řeknu, že si chci udělat čas na objímání stromů. Ve skutečnosti si chci udělat čas na to se dobře rozloučit. Poděkovat těm, kteří mi ta léta pomáhali, nechat odplout to těžké a už teď se snažím dělat si čas na novou ředitelku, na Soňu. Možná dojde i na ty stromy.
Na pracovních pohovorech se občas ptají, kde se vidíte za několik let. Také se zeptám: vidíš se za čtvrtstoletí častěji v letenské kavárně, s nordic holemi v Jizerkách, na moravské pastvině v rodišti Tvé babičky, nebo na mořské pláži v Izraeli?
Pokud si mám realisticky vybrat z nabízeného, bylo by skvělé, kdybych mohla vysedávat v letenské kavárně s už samostatnými vnoučaty a občas vyrazila do Stromovky s klubem zralých žen z Elpidy. Především bych ale byla moc ráda, kdybych i za 25 let mohla žít ve svobodné zemi plné šikovných a spokojených lidí. Mé velké přání je, abych i v době, kdy mi nebude všechno fungovat tak, jak bych chtěla, uměla být spokojená.
Připadá mi, že dokážeš vše, co si usmyslíš. Měla bys chuť podívat se do vesmíru?
Musím se přiznat, že mnohem víc, než okolní planety mě zajímají lidi a naše planeta. Vesmírných dobrodruhů je hodně, tak jim to nechám. V pokušení bych byla, kdyby se do vesmíru chtěli vydat mí blízcí…
Věříš, že je na světě dostatek lidí, kteří to s ostatními myslí dobře?
V tomhle mám jasno. Jsem životní optimista. Ostatně 8 let v PCP7 je toho dokladem. Vlastně mě spíš vždycky udiví, když potkám lidi, kteří to myslí dobře jenom se sebou. Ale je třeba říct, že i těch je někdy dost.
Jednou v covidové době jsi řekla, že obnažila nejistotu lidského života a je hodně věcí, které nemáme pevně v rukou. Máš pocit, že se Ti životní milníky spíše dějí, nebo jsi jejich aktivním spolustrůjcem?
Řekla bych, že v tom s osudem zatím jedem napůl. Díky, Osude! Samozřejmě vím, že za delší konec netahám. Ale snažím se držet toho, že okolnosti našeho života si nikdo nevybíráme a že jediné, co máme v rukou je to, jak na ty okolnosti budeme reagovat.
Máš nějakou radu nebo doporučení pro svou nástupkyni Soňu?
Odvahu!
