Vyrůstal jste v německém městečku na úpatí hor. Není pro vás okolí Prahy moc „placaté“?

Narodil jsem se v městě Freiburg im Breisgau na jihu Bádenska. Je tam krásná krajina. V podhůří roste víno a mnoho druhů ovoce a nad tím jsou hory Schwarzwaldu, které mají podobnou výšku a charakter jako Šumava. Blízkost hor je opravdu něco, co mi v Praze trochu chybí. Ale během studijních let jsem žil i ve městech, kde je okolí mnohem plošší a hory jsou mnohem dál. Hlavně v Berlíně, ale také krátce ve Varšavě. V porovnání s těmito městy na tom Praha ohledně kopců není zas tak špatně!

Vaše stěhování do České republiky po maturitě bylo spontánním rozhodnutím, nebo jste své české kořeny cítil vždy?

Moje máma se narodila v Českých Budějovicích a vyrůstala v Praze. Jako studentka potkala mého otce, a v roce 1969 se provdala do Německa. V Praze však zůstali její rodiče a další příbuzní, takže jsme sem jednou až dvakrát ročně jezdili na návštěvu. Nějaký vztah k Československu jsem tedy jako dítě měl. Přesto to byl pro mě kvůli rozdílnému politickému systému trochu vzdálený svět. Rozuměl jsem trochu česky, a trochu jsem i mluvil, ale moje slovní zásoba byla omezená. Znal jsem hlavně slova o věcech, o kterých mluvila moje babička – o vaření, pečení štrůdlů, potřeba mytí ruce a krku atd.

Po maturitě jsem se rozhodl ucházet o místo v německé organizaci, která organizovala dobrovolnické pobyty v zahraničí. V té době existovala možnost takou službu udělat místo vojny. Většinou šlo o práci pro lidi a komunity, které se staly oběťmi německých zločinů během druhé světové války. A jelikož jsem měl základní znalosti češtiny, poslali mě do České republiky. To bylo v roce 1996.

Do roku 1998 jsem žil v Brně, kde jsem pomáhal jak v Muzeu romské kultury, tak v sociálním středisku brněnské židovské obce. Byla to práce podobná činnosti našich pečovatelek. Jeden pán, například, potřeboval pravidelnou pomoc s koupáním, u jiné paní jsem umýval okna a koberce, a s dalším jsem jezdil tramvají přes celé město k jedinému brněnskému holiči, který stříhal nejen vlasy, ale i vousy. Jako dobrovolník jsem měl ale mnohem více času na to, abych s těmi lidmi trávil jen tak čas, pili jsme čaj a vedli dlouhé rozhovory. Byla to pro mě neuvěřitelně zajímavá zkušenost. Většinou šlo o lidi, kteří se narodili ještě za monarchie. Jako mladí zažili první republiku a poté hrůzy perzekuce během druhé světové války. Většina přežila Osvětim. Jedna paní se skrývala ve slovenských horách, dalším se podařilo utéct do Anglie nebo do Ruska. S většinou z nich jsem mluvil německy, protože před válkou byla brněnská židovská obec převážně německy mluvící. Přestože zažili strašné zkušenosti s Němci během války, uchovali si některé silný vztah k německé kultuře a literatuře.

Máte vystudovaný urbanismus. Jak je na tom naše „Sedmička“? Co jsou její silné a naopak slabé stránky? Je pro své obyvatele pohodlným místem k životu?

Jedním ze současných ideálů pro udržitelný rozvoj měst je vize „město krátkých vzdáleností“. To znamená poměrně hustě osídlené město, kde jsou bydlení, práce a služby blízko sebe. V takovém místě lze vyřídit spoustu věcí pěšky a z většiny míst je to kousek na zastávku MHD. Přesně takový charakter má Praha 7. I když zde převažuje stará zástavba, z tohoto pohledu je urbanistická struktura Prahy 7 zcela v souladu s moderními představami o fungujícím městě. Je trochu smutné, že je dnes téměř nemožné znovu stavět takové kompaktní čtvrti jako jsou Letná nebo Vinohrady. Brání tomu dnešní předpisy, které vyžadují především více místa pro auta.

Co se týká slabin, osobně bych si přál, aby v ulicích bylo více stromů. Často tomu brání podzemní infrastruktura – pod chodníky jsou kabely a potrubí. Někdy narážíme i na odpor památkářů, kteří by nejraději zachovali všechno tak, jak to vypadalo na pohlednicích z počátku 20. století. V případě stromů tomu opravdu nerozumím, protože víme, že kvůli globálnímu oteplování budeme žít v mnohem větším horku než před 100 lety. Stromy jsou nejlepším způsobem, jak město ochladit. Nicméně, Praha 7 se snaží doplnit stromy všude tam, kde to je možné.

Jak jsme na tom s bariérami na Praze 7? Jsme dobře uzpůsobeni pro pohyb například vozíčkářů, rodičů s kočárky nebo lidí s berlemi?

Nedávno jsem měl úraz při pěší výpravě v Alpách, takže jsem si poslední měsíc vyzkoušel, jak se tady žije, když musíte chodit s berlemi. Když pominu aktuální komplikace spojené s velkými stavbami, situace se určitě zlepšuje. Velká část tramvají a skoro všechny tramvajové zastávky jsou už dnes bezbariérové. Není to ale ideální – často jsou problémem i nerovné dlažby. Od tohoto volebního období navíc v Praze 7 funguje komise pro bezbariérovost, která mapuje místa, kde je potřeba bariéry odstranit.

Jezdíte (nejen) po Praze 7 na kole. Zlepšují se tu podmínky pro cyklisty?

V Praze 7 se určitě situace pro cyklisty zlepšuje. Velmi důležitá je nová lávka, ale hlavně nový přechod mezi Veletržní a Dělnickou, který umožňuje lidem na kole vyhnout se prostoru kolem Vltavské. Hodně pomáhají i cyklopruhy. Lidem, kteří na kole nejezdí, to může připadat bezvýznamné, ale já se cítím na ulicích s pruhy pro cyklisty výrazně bezpečněji než na těch, kde žádné pruhy nejsou. Například na Argentinské se dnes jezdí poměrně příjemně, přestože tam je silný automobilový provoz. Zároveň ale musím říct, že infrastruktura pro cyklisty v Praze jako celku není moc dobrá. Myslím, že město čeká ještě hodně práce, než se tady bude jezdit na kole tak dobře jako ve většině západoevropských měst, kde je kolo jedním z hlavních dopravních prostředků.

Mrzí mě, že tady někdy probíhají takové „kulturní války“ mezi zastánci a odpůrci cyklistiky. Možná by pomohlo, kdyby si lidé více uvědomili, že řidič, který nechá auto doma a jede na kole, nezhoršuje dopravní situaci a nepotřebuje parkovací místo. Pokud dodržuje předpisy, nechápu, proč by na něj někdo měl nadávat. Spíš by mu řidiči měli být vděční, že jim nechává více prostoru pro jejich vlastní automobily.

Žijete bez auta a máte srovnání s Německem, takže to dokážete posoudit. Funguje u nás hromadná doprava dobře?

Myslím, že MHD v Praze funguje skvěle. Určitě je stále co vylepšovat, například bezbariérovost nebo lepší využití železnic i pro cesty uvnitř města, ale jinak mě nenapadá mnoho, co bych veřejné dopravě v Praze vytkl.

Trochu horší je to s propojením Prahy s okolím. Například železniční trať z Prahy do Kladna má jen jednu kolej, a vlaky jezdí poměrně pomalé. Příliš mnoho lidí se tak rozhoduje jezdit do Prahy autem, což zhoršuje kvalitu ovzduší ve městě. Je proto dobře, že stát začal tuto trať konečně modernizovat, i když to znamená, že se některé části Prahy 7 proměnili na několik let ve staveniště.

Jezdím hodně veřejnou dopravou po celé republice, nejraději vlakem. Češi často nadávají na České dráhy, ale podle mých zkušeností fungují vlaky vlastně celkem dobře. Je vidět, že se v posledních letech hodně investovalo do modernizace. Průvodčí bývají často sympatičtí a služby jsou na slušné úrovni. Bohužel stále platí, že na mnoha místech jsou vlaky pomalé. Když někam jedu o víkendu, nevadí mi to, nebo mě dokonce těší, že na některých tratích je stále cítit starý romantický duch železnice, ale pro každodenní dojíždění by to asi bylo spíš peklo. Je proto dobře, že modernizace pokračuje.

Co se vám povedlo v sociální oblasti během vašeho působení na radnici Prahy 7? Z čeho máte největší radost?

Už jsem osm let členem Rady MČ se zodpovědností za sociální věci a zdravotnictví. V tomto dlouhém období se toho podařilo hodně. Například jsme přestěhovali polikliniku do moderních, bezbariérových prostor, modernizovali sociálně-odlehčovací centrum Pečovatelského centra, zavedli systém dostupného bydlení a zřídili kontaktní místo pro bydlení na radnici, kde občané mohou získat komplexní informace k řešení své bytové situace. Velmi oblíbená je také služba Taxík Maxík, kterou využívají klienti Pečovatelského centra a kterou provozuje městská část ve spolupráci s Charitou Holešovice. Dalším úspěchem je vznik vzdělávacího centra pro seniory Přístav 7, které je velmi oblíbené mezi staršími občany. Sociální politika se samozřejmě netýká jen seniorů. Zavedli jsme program financování zájmových kroužků pro nízkopříjmové rodiny a na školách začali působit sociální pedagogové, kteří se starají o děti v komplikované sociální situaci.

Myslím si, že výzvou není jen zavádět nové věci, ale také zajistit, aby všechny aktivity a lidé byli nějak propojeni, aby organizace o sobě věděli a mohli si vyměňovat informace. To propojení vnímám jako jeden z úkolů radnice.

Průměrný věk obyvatel „Sedmičky“ je nyní cca 47 let a toto číslo bude pravděpodobně dále růst. Jak se Praha 7 připravuje na nárůst počtu seniorů?

V posledních letech byl spíše opačný trend, protože se do Prahy 7 stěhovalo mnoho mladých lidí. Z tohoto důvodu jsme se především zabývali kapacitami škol. Ale dlouhodobě nás demografické trendy neobejdou, a i mladí rodiče s dětmi budou jednou staří!

Jedním z problémů Prahy 7 je, že na našem území nemáme domov pro seniory nebo jinou pobytovou službu pro starší lidi s vážnými zdravotními problémy. Přestože dobře fungující domácí pečovatelská služba může být v mnoha případech alternativou, chceme se v příštích letech vážně zabývat myšlenkou, jak zajistit vznik pobytové služby na našem území. Stárnutí populace je také velkou výzvou pro služby, jako je pečovatelská služba nebo denní stacionáře, které se o nejstarší obyvatele starají. Musíme myslet na to, že je to velmi náročná práce a že stárnutí populace se odráží i v pracovních týmech. Považuji proto za důležité dbát na pracovní podmínky v těchto důležitých profesích. U fyzicky náročné práce pečovatelů je klíčová prevence nemocí z povolání. Zaměstnanci by také měli mít možnost dalšího vzdělávání. Nejdůležitější je samozřejmě finanční ohodnocení práce, které je však do velké míry určováno státní politikou. V každém případě by měla městská část dělat, co je v její silách, aby pečovatelské profese byli co nejvíce atraktivní.      

Maminka měla každý den přichystaný oběd a svačinu. V době jídla jsem jí pravidelně volala a připomínala jí, že se má najíst. Po příchodu domů jsem často jídlo našla tam, kde jsem jej nachystala, nebo v koši. Ve stacionáři mám jistotu, že bude mít teplý oběd. I kdyby nesnědla celou porci, polévku si vždy dá s velkou chutí. Ve společnosti ostatních také na jídlo nezapomene.

Babička už musí používat inkontinenční pomůcky pravidelně, při jejich výměně ale potřebuje dopomoc a kvůli své nemoci také potřebuje doprovod a pomoc na WC. Hodně se stydí a má strach, aby na ni pečovatelky nebyly hrubé. Jak jsme se mohli při naší poslední návštěvě ve stacionáři přesvědčit, pečovatelky mamince se vším s klidem a laskavostí pomohly.

Můj 86letý tatínek tráví většinu času sám nebo se mnou. Připadá mi, že mu má společnost nestačí, skoro nic si nepamatuje a já těžko hledám témata k hovoru. Nemám dostatek času a někdy mi chybí trpělivost. Ve stacionáři se tatínek potkává s vrstevníky, aktivizační pracovnice s ním trénují paměť a zapojují jej do aktivit, které zvládne sám – například vaření kávy či oblékání se.“

Okrsek Holešovice

Tusarova 42, Praha 7
Sociální pracovnice: Bc. Veronika Hadová
Kontakty: 777 458 507, socialni.holesovice@pcp7.cz

Koordinátorka: Kateřina Baštýřová
Kontakty: 778 483 254, koordinator.holesovice@pcp7.cz

Argentinská celá U Elektrárny celá
Bubenská 45-55,12-20 U Garáží celá
Bubenské nábř. celé U městských domů celá
Dělnická celá U Měšť. pivovaru. celé
Jablonského celá U Papírny celá
Jankovcova celá U Parního mlýna celá
Jateční celá U Pargamenky celá
Komunardů celá U Průhonu celá
Malá Plynární celá U Staré plynárny celá
Na Maninách celá U Topíren celá
Na Zátorách celé U Uranie celá
Ortenovo nám. celé U Vody celá
Osadní celá U Výstaviště celá
Partyzánská celá V Háji celá
Plynární celá V Zákoutí celá
Poupětova celá V Zátorách celá
Přístav celá V Závětří celá
Přístavní celá Varhulíkové celá
Přívozní celá Vrbenského celá
Stupkova celá Za Papírnou celá
Tovární celá Za Viaduktem celá
Troja celá Železničářů celá
Tusarova celá
_______
Dům Tusarova klienti v BZU

Okrsek Letná

Kamenická 40, Praha 7
Sociální pracovnice: Knorrová Kateřina, DiS.
Kontakty: 778 788 683, socialni.letna@pcp7.cz

Koordinátor: Radka Kubíčková
Kontakty: 778 483 253, koordinator.letna@pcp7.cz

Antonínská celá Na Výšinách celá
Bubenská 1-41, 2-10 Nábř. kpt. Jaroše celé
Čechova celá Nad Štolou celá
Dobrovského celá Nad Král. oborou celá
Dukelských hrdinů celá Ovenecká celá
Farského celá Pplk. Sochora celá
Františka Křížka celá Řezáčovo náměstí celé
Gerstnerova celá Schnirchova celá
Haškova celá Skalecká celá
Havanská celá Sládkova celá
Heřmanova celá Sochařská celá
Jana Zajíce celá Strojnická celá
Janovského celé Strossmayerovo náměstí celé
Jirečkova celá Šimáčkova celá
Kamenická celá Šmeralova celá
Keramická celá Šternberkova celá
Korunovační celá U Akademie celá
Kostelní celá U let. sadu celá
Letenské nám. celé U Smaltovny celá
Letohradská celá U Sparty celá
Malířská celá U Studánky celá
Milady Horákové celá U Výstaviště celá
Muzejní celá Umělecká celá
Na Ovčinách celá Veletržní celá
Na Šachtě celá Veverkova celá
Na Špejcharu celá Vinařská celá
_______
Dům Bubenská klienti v BZU
Dům Kamenická klienti v BZU
Dům U Studánky klienti v BZU

Péče o zdraví a bezpečí (rizika)

Pan Tomáš (65 let) je diabetik. Nebyl schopen si sám hlídat pravidelný režim a docházet na kontroly k lékařům. Rodina mu s tím neuměla pomoci. Pečovatelská služba udělala přehled, jakou péči klient potřebuje. Potom se sešla s rodinou a rozdělili si, co obstará rodina a co pečovatelská služba. Dcera, která měla rizikové těhotenství, potom vyřizovala objednání k lékařům, pečovatelka ho tam vozila.

K panu Václavovi (76 let), Alzheimerova choroba. Pečovatelská služba začala k panu Václavovi docházet proto, že potřeboval pomoc s přípravou jídla a s koupáním. Během návštěv zaznamenaly pečovatelky zhoršení stavu a informovaly o tom rodinu. Následovala lékařská vyšetření, která potvrdila Alzheimerovu chorobu. Pan Václav dostal léky a pečovatelky ho nyní podporují tak, aby zůstal co nejdéle samostatný.

Dohled nad užitím léků

Paní Natálii (96 let) se výrazně zhoršil zdravotní stav kvůli rychle postupující demenci. Rodina si ji proto vzala k sobě. Paní Natálie chtěla zpátky do svého, ale rodina se bála, že nebude schopna dodržovat režimová opatření, zejména užívat léky. Nyní žije paní Natálie ve svém původním domově a je tam spokojená. Rodina jí pravidelně chystá léky do lékovky a pečovatelky dohlížejí, že si je vezme.

Pan Patrik (52 let) právě prodělává náročnou onkologickou léčbu. Pečovatelka při odchodu vždy zajistí, že má klient u lůžka nabitý notebook, který používá jednak k práci, jednak k přehrávání filmů.

Pan Aleš (90 let), vysoký věk. Dcera pana Aleše se obrátila na pečovatelskou službu s tím, že tatínek vůbec nevychází z domu. Pan Aleš se však procházkám v doprovodu pečovatelky bránil, nevěděl, proč by měl chodit ven. Ukázalo se, že dříve byl zvyklý chodit večer na pivo. Pečovatelka ho proto doprovází do jeho oblíbené restaurace, kde si pan Aleš dá jedno pivo a v létě si rád posedí s přáteli na zahrádce.

Pan Rostislav (73 let) v důsledku zhoršení motoriky několikrát upadl a zranil se. Protože se nyní bojí chodit sám mimo domov, pečovatelka ho doprovází do komunitního centra na lekce angličtiny.

Paní Soňa (81 let) je vlivem špatného zdravotního stavu upoutaná na invalidní vozík, bydlí v bytě zvláštního určení. Paní je bezdětná vdova, nemá širší rodinu. Protože je introvert, nepodařilo se jí spřátelit se s ostatními lidmi v domě. Pečovatelka jí jednou týdně doprovází na blízké kulturní akci, paní Soňa například ráda navštěvuje přednášky v komunitním centru.

Paní Miluše (78 let) trpí Parkinsonovou chorobou, její manžel Alexandr (79 let) zase Alzheimerovou chorobou. Pan Alexandr je na tom fyzicky dobře, ale vzhledem ke svému postižení se neorientuje ve svém okolí a potřebuje na cestu ven doprovod. Ten mu jeho manželka nemůže poskytnout. Pečovatelka tedy doprovází pana Alexandra na procházky do parku nebo do denního stacionáře. Tam je pan Alexandr v kontaktu s lidmi a jeho manželka se může věnovat péči o sebe.

Pan Dalibor (79 let) je nevidomý, takže nemůže mít internetové bankovnictví. Pečovatelka ho proto doprovází, když jde do správcovské firmy platit nájem. Pomůže mu vybrat peníze z bankomatu a potom hlídá, aby dal správnou částku. Zároveň ho podporuje při chůzi.

Péče o domácnost

Paní Drahomíra (94 let) postupně ztrácí zrak, v současné době už téměř nevidí. V důsledku toho nemá jasný přehled v lednici, neví, jestli někde nezůstal kousek zkaženého jídla. Pečovatelka proto každý donesený nákup srovná do lednice podle domluvených pravidel, klientce popíše, co tam má, a vyhodí jídlo, které se už nedá zkonzumovat. Díky této pomoci je paní Drahomíra schopna sama najít v lednici, co potřebuje, a ví, že všechno je čerstvé.

Paní Kristýna (92 let) trpí silně rozvinutou demencí. Žije se synem Miroslavem (69 let), který je zase málo pohyblivý. Pečovatelská služba při přehodnocování nastavené služby zjistila, že mají z dřívějška nasmlouvanou s pečovatelskou službou donášku obědů, ale zároveň si sami objednávali hotová jídla a chodili na běžné nákupy, zkrátka proto, že byli zvyklí to dělat. Nové jídlo vždy dali do ledničky, aniž by zkontrolovali, co tam mají dalšího. Tím se jim tam hromadily pokrmy, které nebyli schopni sníst. Pečovatelka s nimi proto pravidelně dělá revizi zásob, pak jim podle toho pomůže sestavit nákupní seznam a doprovodí je na nákup.

Paní Julie (83 let) se vrátila z nemocnice po zlomenině obratle. Je nyní hůř pohyblivá a nemůže zvedat těžké věci. Zvládne dát sama prádlo do pračky a zapnout ji. Pečovatelka pak odnese vyprané prádlo do pokoje a pověsí ho. Paní Julie se snaží pomáhat a podává kolíčky.

Paní Alice ve svém věku (95 let) trpí demencí. Pečovatelky k ní docházejí pětkrát denně a pomáhají jí s hygienou a stravou. V 11 hodin doveze firma oběd, pečovatelka ho paní Alici naservíruje. Paní Alice však nechce jíst. Trvá na tom, že to je oběd pro pečovatelku, a chce, aby jedla ona. Pečovatelka proto vždy odejde stranou, a když ji paní Alice nevidí, začne Alice jíst. Protože však zapomíná oběd dojíst, musí potom pečovatelka zkontrolovat, že se klientka opravdu najedla. Je tak postaráno o to, že bude mít dostatečnou výživu.

Paní Božena (61 let) si léčí zlomenou ruku. V internetovém obchodě si sama objedná jídlo s dovozem, ale jednou rukou nezvládne otevřít obal a ohřát si oběd. S tím jí chodí pomáhat pečovatelka. Míra její pomoci se průběžně přizpůsobuje zlepšování zdravotního stavu klientky.

Pan Rudolf (88 let) se pohybuje s velkými obtížemi a není schopen převzít si oběd od donáškové služby. Pečovatelka mu proto v poledne oběd přinese a naservíruje mu ho. Pan Rudolf sní k obědu hlavní jídlo, polévku si nechává na večer. Ke každému jídlu mu pečovatelka chystá pití podle jeho přání. Při večerní návštěvě mu připraví na ráno snídani a také dvě termosky kávy (jednu na noc, jednu na ráno). Pan Rudolf se tak může ráno nasnídat sám a pečovatelka přijde zase až v poledne.

Samostatný pohyb

Pan Karel (99 let) žije sám v bytě zvláštního určení, je trvale na lůžku. Pečovatelka za ním dochází 8–9x denně, podává mu jídlo a pití, provádí hygienu, a přitom promazává pokožku. Při každé návštěvě pečovatelka mění jeho polohu, podkládá ho polštářky a dalšími pomůckami. Panu Karlovi tak pomáhá ulevit od bolesti a předcházet proleženinám.

Manipulace s předměty

Paní Kateřina (56 let) aktuálně prochází onkologickou léčbu. Aktuálně tráví většinu času na polohovacím lůžku, které pečovatelská služba pomohla zprostředkovat. Manžel paní Kateřiny pracuje na plný úvazek, proto za klientkou dochází dvakrát denně pečovatelka. Paní Kateřina má u lůžka k dispozici stolek na kolečkách. Na ten jí vždy pečovatelka nachystá před odchodem malé jídlo, pití, notebook, knížku a časopis podle jejího přání. Paní Kateřina tak má po ruce vše, co bude potřebovat do další návštěvy.

Paní Simona (78 let) má pouze zbytky zraku, žije v bytě zvláštního určení. Pečovatelka vždy dbá, aby měla paní Simona nachystané všechny věci na svém místě, zejména pak léky, telefon a ovládání na televizi. S touto pomocí je klientka schopna se pohybovat po bytě samostatně a obstarat si základní potřeby.

Pohyb ve vlastním prostoru

Paní Lucie (95 let) se vrátila po třech měsících z nemocnice, hospitalizovaná byla z důvodu zlomeniny krčku a následné infekci. Po návratu domů nebyla v dobrém psychickém stavu, nechtěla nic dělat, protože se bála, že zase upadne. Pečovatelka nejprve poradila rodině, jak mají upravit byt, aby se v něm paní Lucie mohla bezpečně pohybovat. Na základě doporučení rodina odstranila prahy a koberce a přidělala do sprchového koutu madla. Pečovatelka také naučila paní Lucii používat chodítko a další pomůcky. Pravidelně k ní docházela i její vnučka a pomáhala jí nacvičovat. Klientka tak postupně získala v pohybu jistotu. Naučila se s pomocí hrazdičky sama vstát z lůžka a pohybovat se po bytě s chodítkem. Nyní trénuje, aby mohla sama chodit ven.

Oblékání

Pan Ivan (89 let) má vzhledem k pokročilé demenci potíže s oblékáním. Stávalo se, že na sobě měl například rolák ve velkém horku nebo několik vrstev spodního prádla současně, protože si nemohl vzpomenout, jestli už se oblékl. Proto k němu nyní dvakrát denně dochází pečovatelka; ráno se pan Ivan převléká do denního oděvu, večer zase do pyžama. Pečovatelka mu pomáhá zvolit vhodné oblečení vzhledem k počasí, klient si z nabídnutých možností vybere konkrétní kus oděvu. Pečovatelka mu potom popisuje, jak se má obléknout a který kus oděvu patří na kterou část těla. S touto pomocí je pan Ivan schopen se obléknout sám.

Úprava vzhledu

Paní Zdeňka (92 let) přestala bez zjevného důvodu vycházet ven. Pečovatelka zjistila, že se klientka sama nedokáže obléknout a učesat podle svých představ. Nechodila mezi lidi, protože se styděla za svůj zevnějšek. Pečovatelce se bála říct o pomoc, protože si myslela, že takovou službu neposkytuje. Nyní vždy dopředu řekne, že chce jít ven. Pečovatelka jí pomůže obléknout a upravit se tak, aby byla se svým vzhledem spokojená.

Hygiena

Pan Jindřich (83 let), zapomíná a ztrácí stabilitu. Dcera pana Jindřicha kontaktovala pečovatelskou službu, protože tatínek doma několikrát upadl. Navíc zjistila, že zapomíná. Měl proto problémy s dodržováním hygieny – nevěděl, co je třeba udělat, ani si nemohl vzpomenout, jestli potřebnou činnost už vykonal. Nyní k němu pravidelně dochází pečovatelka a připomíná mu, že je čas na denní hygienu. Pan Jindřich si zvládne všechno obstarat sám. Pečovatelka ho jen slovně doprovází a kontroluje, že vše zvládnul. Podle potřeby mu poskytne bezpečný prostor a oporu, aby neupadl. S koupáním mu jednou týdně pomáhá syn.

Pan Richard (76 let) se pohybuje s velkými obtížemi, bez pomoci se nedostane do koupelny. Stará se o něj jeho manželka, která už je ale také vyššího věku a nezvládne dát svého muže do vany. Dvakrát v týdnu proto přichází pečovatelka a pomáhá panu Richardovi dostat se do vany, osprchovat se a umýt si vlasy. Přední část těla si pan Richard zvládne umýt sám, pečovatelka mu myje záda a vlasy a podporuje ho, aby neupadl.

Paní Alena (66 let) je za běžných okolností soběstačná. Nyní si ale zlomila zároveň ruku a nohu, které má v současné době v sádře. Paní Alena kvůli dvěma sádrám potřebuje pomoct. Po bytě se pohybuje pouze na vozíku, který má nově a neumí s ním zatím zacházet. Pečovatelky jí chodí pomáhat s koupáním – zabalí jí sádry a pomohou dostat se bezpečně do vany, aby se mohla osprchovat. Poradily jí také, jak má zacházet s vozíkem, aby ho mohla bezpečně používat.

Výkon fyziologické potřeby

Paní Jana (90 let) se ve svém věku už obtížně pohybuje a v důsledku toho se bez pomoci nedostane na WC. Do jejího bytu se za ní nastěhovala její vnučka, aby o ni mohla pečovat. Vnučka odchází v 6:30 do práce, před odchodem dá babičce jídlo. Pečovatelka přichází po 8. hodině a doprovodí paní Janu na toaletu. Klientka používá inkontinenční pomůcky, ale zatím jen jako pojistku; vědomě je využívat nechce a má radost, že si může normálně dojít na WC. Zároveň si tím udržuje své dosavadní schopnosti. Pečovatelka za ní přichází ještě v poledne a znovu jí pomáhá na toaletu. V 15:30 se vrací domů vnučka a zbytek péče obstará sama.

Pan Eduard (84 let), potíže se samostatnou chůzi a vyměšováním. K panu Eduardovi dochází pečovatelka pětkrát denně a podle jeho aktuálního stavu ho doprovodí buď na WC, nebo na toaletní židli, která je blíž. Pan Eduard tráví většinu dne na polohovacím lůžku a chůze na toaletu je obvykle jeho jediný pohyb, který je pro něj nezbytný, protože mu pomáhá předcházet zácpě.