Jak se vám loučilo se štěňaty, která jste vychovávala a připravovala na asistenci?
Na první pohled se může zdát, že výchova psů je nenáročná a milá záležitost, kdy společný čas trávíte hrou a mazlením se šťěňátkem. Opak ale bývá pravdou. Při výchově asistenčních psů musíte štěně naučit mnoha povelům a dovednostem, což je poměrně náročné zvlášť v pubertě psa, kdy se roztomilé štěně může změnit v „Godzillu“. Nicméně po všech útrapách odevzdáváte psa, který zvládá všechny základní dovednosti a je vám skvělým parťákem. A to jsem samozřejmě obrečela.
Pro svou studentskou praxi jste si zvolila velmi náročné místo. Hospic byla spíše náhoda, nebo jste si ho vybrala záměrně?
Praxi v hospici jsem si nevybrala záměrně. Bylo to jediné zařízení, kde v té době byli ochotni přijímat studenty. Jsem ale za tuhle praxi nesmírně vděčná nejen kvůli zkušenostem, které využívám v práci, ale také proto, že pár měsíců po praxi jsme doma pečovali o babičku, která umírala na rakovinu.
Dlouho jste působila jako vedoucí azylových domů pražské Naděje. Jak byste popsala obyvatele těchto domů těm, pro něž jsou lidé bez domova pouze nevábnou součástí města?
Drtivá většina bezdomovců nevypadá tak, jak si je většina lidí představuje – většina z nich nejsou špinaví lidé sedící v parku s PET lahví vína. V Praze je přibližně 3500 lidí bez domova a tolik jich v zanedbaném stavu v pražských ulicích nepotkáváme. 90 % z nich jsou slušně oblečení a střízliví lidé, které vídáme nejčastěji jako ochranku v obchodech, na vrátnicích, v úklidových firmách apod. Sice nemají domov, ale na první pohled to na nich nepoznáme.
Máte také zkušenost s cizinci a uprchlíky. Co je pro ně z Vašeho pohledu nejtěžší po příchodu do nové země?
Pro všechny cizince bývá velmi těžké odloučení od přátel, rodiny a země, kterou opustili. Navíc mnoho z nich se více či méně potkává s jazykovou bariérou a někdy i předsudky, které jim integraci v ČR neusnadňují. Ještě těžší to mají uprchlíci, kteří k nám přicházejí ze zemí, kde probíhá válečný konflikt. Ten na Ukrajině, ale například i v Sýrii, kam se mnoho uprchlíků možná už nikdy nevrátí, protože jejich země je totálně zničená. A právě toto vědomí, že jejich domov už neexistuje, bývá to nejtěžší.
Na závěr už téměř tradiční otázka pro naše kolegy: Při své práci se setkáváte s těžkými osudy. Čím si dobíjíte baterky, co Vám pomáhá k udržení dobré nálady?
Nejvíc volného času trávím se svými psy. S černým vysloužilým asistenčním labradorem, který je u mě na důchod, a druhým bílým labradorem, kterého jsem vychovávala pro asistenci, ale kvůli přísním zdravotním testům výcvik nedokončil. Spolu s nimi, s přáteli a s velkou rodinou trávíme hodně času v přírodě, na častých rodinných oslavách a cestováním po ČR a okolních státech.