Radko, čím jste chtěla být jako malá?
Když jsem byla malá, tak mým snem bylo se stát princeznou. Bohužel jsem se již narodila do republiky a ne do království a ani žádný princ na bílém koni neměl cestu kolem. Upřímně jsem nebyla dítě, které by stříhalo plyšového medvěda, a když dospělo, tak by z něj byl lékař. Možná teď, když nad tím přemýšlím, tak archeoložka. Proto ráda cestuji.
Jaká byla Vaše cesta k nám, kam jste původně nastoupila jako pečovatelka?
Má cesta byla klikatá, protože jsem odešla ze školy, kde jsem nedokončila maturitu. Důvodem mého odchodu byla mladická nerozvážnost, že svět patří mně. Byl to tvrdý dopad na zem. Pak jsem studovala při zaměstnání a dokončila si maturitní studium. Při studiu jsem byla zaměstnaná jako prodavačka, uklízečka. Když jsem školu dokončila, tak jsem nastoupila do bankovního sektoru a zjistila jsem, že to není to pravé ořechové. Proto jsem se v 21 letech stala pečovatelkou na Praze 10, kde jsem setrvala asi 6 let a opět šla „o dům dál“. Byla jsem prodavačkou v řeznictví, sanitářkou na kardiochirugii, pracovníkem ve vnitřní službě na České poště. Cítila jsem, že mě práce pro Českou poštu nenaplňuje, a pak jednoho krásného dne jsem objevila inzerát, že Pečovatelské centrum pro Prahu 7 hledá pečovatelku. Zkoušela jsem výběrové řízení jak na terénní pečovatelku na Letnou, tak i na pečovatelku do Sociálně odlehčovacího centra. Zvítězila terénní služba.
Přemýšlela jste pak o změně, nebo byl přestup na pozici koordinátorky spíše náhodou?
Řekla bych, že se jednalo spíše o náhodu. Nazvala bych to osobní výzvou. Když mi bylo oznámeno, že jsem prošla výběrovým řízením a byla vybrána na pozici koordinátorky, tak jsem měla radost, ale den ode dne mi docházelo, že tato pozice je o veliké zodpovědnosti.
V čem jste nacházela největší uspokojení na pozici pečovatelky a kde ho nacházíte nyní?
Vždy jsem se ráda o někoho starala. Měla jsem štěstí, že jsem měla dvě úžasné babičky a byla radost se o ně starat. Moji rodiče mě vedli k péči o druhé. Tím pádem jsem našla uspokojení v pozici pečovatelky v pečování o druhé, být jejich pravou rukou, být parťákem v nelehkých chvílích, nohama, co jim někam doběhnou a něco zařídí, anebo jen tak vedle nich sedět a mlčet a být tichým společníkem anebo andělem strážným, kdo jim přivolá pomoc. V pozici koordinátorky jsem prostředníkem mezi klientem, pečovatelkou, rodinou a různými institucemi. Ale někdy jsem tím, kdo klientovi suší slzy na dálku, vykouzlí úsměv na tváři. Snažím se pečovat o svůj tým. Být mu oporou. Poskytnout mu podporu. A vlastně se jedná také o další druh péče.
Práce s lidmi je vždy náročnou disciplínou, navíc s lidmi, kteří jsou v těžké situaci. Co Vám pomáhá zvládat stres?
Mně osobně pomáhá proti stresu cestování, objevování nových míst, ať jsou za humny, anebo za větší louží. S přítelem rádi nastoupíme do letadla nebo auta a všední chmury a starosti necháme za hlavou. Také si ráda přečtu naučnou anebo vtipnou knihu, podívám se na nějaký pěkný film anebo strávím den s přáteli.
Zažíváte při Vaší práci i vtipné momenty?
Zažívám a děkuji za ně. Jinak bych se z toho zbláznila a šla do polí jako paní učitelka v Obecné škole. Jelikož se v pečujících profesích setkáváme i se smutnými momenty.
Všichni víme, že populace stárne. Umíte si představit, jak budou pečovatelské služby fungovat třeba za 30 let? Jak bude pečováno o nás, kteří jsme nyní v produktivním věku?
Když srovnám péči před 20 lety a dnes, tak ušla velký kus cesty. A nejen v rámci transformace, ale i jak se nahlíží dnes na pečovatelku a jakou vykonává činnost. Dnes se již minimálně setkáte, že by někdo řekl paní na úklid, nákupčí a podobně, protože dříve ta práce byla dost o nakupování a úklidech. Dnes je opravdu více pečující v rámci různé aktivizace. Tím pádem věřím a doufám, že za 30 let bychom mohli mít na růžích ustláno.