| Po letech zodpovědnosti a poctivě odvedené práce od nás odchází zástupkyně ředitelky, paní Bedřiška Kotmelová. Tak jsme ji trochu vyzpovídali :). V Pečovatelském centru Praha 7 jste strávila mnoho let. Když se ohlédnete zpět, co vám jako první vytane na mysli? Vybaví se mi hned několik za sebou jdoucích obrazů. První „velké hlášení“ v pečovatelské službě v tehdejší jídelně U Studánky. Tam proti mně stojí cca 35 pečovatelek, od pohledu zkušených žen a já si v duchu říkám: ty jo, co já jim asi tak můžu vykládat; pak telefonát tehdejší koordinátorky a sociální pracovnice v jednom Katky Knorrové, který jsem přijímala v pátek odpoledne s vidinou krásného slunného víkendu a Katka mi volá dost nešťastná ze extrémní situace v rodině jednoho klienta a řešíme to spolu; pak situace, kdy Katka Baštýřová, tehdy ještě poštovní doručovatelka, stojí u nás na ředitelství a říká, tedy doufám, že ta nabídka k vám nastoupit pořád platí, protože jsem na poště dala výpověď. Pak také první testování na covid na dvorku u SOC…Je toho skutečně hodně! Pamatujete si svůj první den v organizaci? Jaké byly vaše začátky? Ano, to si pamatuju dost přesně, nastoupila jsem 16. 8. 2017 společně s bývalou paní ředitelkou Martinou Pojarovou. Přišel pan ředitel Dušek z polikliniky Prahy 7, který nám organizaci předával, dal nám asi tak dvoje desky s nějakými smlouvami a popřál nám hodně štěstí. Začátky byly velice krušné, protože samotné ředitelství bylo v rozvalu, naštěstí se pár měsíců před námi vrátila Martina Melicharová a začala už dávat dohromady účetnictví. Jinak bych ráda řekla, že v době našeho nástupu byla v celé organizaci pouze jedna sociální pracovnice na půl úvazku a to na SOC a pak Martina Melicharová, která má tu kvalifikaci, ale dělala účetní. Koordinátorky v pečovatelské službě si vzdělání dodělávaly a jedna z nich stejně dala výpověď. Takže jsme hned začaly shánět sociální pracovnice. Pečovatelská služba a ani SOC neměl své řádné vedoucí. Takže jsme se s Martinou Pojarovou v podstatě hned druhý den domluvily, že ona si pod sebe vezme SOC a já pečovatelskou službu. Musím říci, že je neuvěřitelné a dodneška si toho hrozně moc vážím, jak samotný personál fungoval. Vždy převažoval zájem klientů. |
 |
| Za dobu vašeho působení prošlo centrum velkou proměnou. Na co jste nejvíce pyšná? Tak za prvé, že se samotné služby udržely. Že si myslím, že se nám podařilo dát dohromady spoustu nudných úředních věcí, které sice nemají přímý dopad na samotnou péči, ale na financování ano a dodržování platných zákonů. Že jsme se ctí zvládli dva roky covidu. Myslím, že jsme jako vedení v tom byli se službami, že jsme hledali všechny možné nástroje jak zaměstnance a klienty ochránit. Zpětně jsem se z jiných organizací dozvídala, že často vedení jaksi vyšumělo a služby si musely poradit samy. Že se zvedlo téma péče o lidi s demencí a podpora péče v závěru života. Že smrt a umírání, které nutně naši práci provázejí, není tabu, že se sice pořád ještě učíme o tom mluvit, ale už o tom mluvíme. Pak si myslím, že jsme včas chytly trend transformace pečovatelské služby. Také doufám, že se podařilo dobře zvednout téma důstojnosti pečovatelek a pečovatelů. Mám jejich práci ve velké úctě. Také doufám, že se nám alespoň částečně podařilo zavést to, čemu já říkám práce s chybou. Tj. přiznat pochybení s příslibem od vedení, že se situace vyřeší adekvátně chybě a že se to pak víc už nerozmazává. Jedné ze starších zkušených pečovatelek jsem například musela dát jednou písemnou výtku, ale vyříkaly jsme si to, ona na rovinu přiznala, že se jí to skutečně nepovedlo a dál jsme se o tom už nikdy nebavily. Také jsem moc ráda za vznik Poradny, kam beze strachu o kvalitu poradenství posílám všechny své známé a kamarádky a kamarády, protože řešíme péči o rodiče. Co vás na práci v sociálních službách nejvíce naplňovalo? Jednoduchá odpověď je, že ta práce má smysl sama o sobě. Jaké vlastnosti by podle vás měl mít člověk, který chce pracovat v pečovatelských službách? Určitě emoční a sociální inteligenci, studnici trpělivosti, schopnost zdravě pracovat s hranicemi – tedy nenechat se „sežrat“ nároky a požadavky klientů, ale zároveň být vnímavý a citlivý k individualitě každého klienta. Také odolnost k náročným situacím, ke kterým se běžný člověk ani nedostane – ať už je to hygiena člověka, vrtkavost některých starých lidí. Hodně náročné situace vznikají kolem komunikace s rodinou… Důležitý je i humor a nadhled a poctivost. Pečovatelské centrum je především o lidech. Co pro vás znamenali vaši kolegové? Hodně. Na ředitelství mám „svůj“ malý tým, kterému důvěřuju a moc dobře se mi s nimi spolupracuje. Také v rámci vedení k sobě máme velkou důvěru a to je velká věc. Jsem za to nesmírně vděčná. Mám také nesmírně silný vztah k řadovým pečovatelkám a pečovatelům. Já si jejich práce skutečně hrozně moc vážím. Já bych to, co je jejich každodenní práce, dělat nemohla. Řešily jsme i konfliktní situace, ale vždy s určitým respektem k tomu druhému. Co byste popřála Pečovatelskému centru Praha 7 do dalších let? Aby se především udrželo to, co je podle mne v genech té organizace a to zájem o klienta. Pak aby se dařilo vybalancovávat úřední požadavky, které jsou důležité pro financování a kontroly, a reálný život, což je někdy obtížné. Aby se služby rozvíjely souběžně se světem kolem nás. Aby se dobře spolupracovalo se zřizovatelem a aby se na ředitelství udržely dobré vztahy a důvěra. |
