Před rokem se na ředitelskou židli naší organizace posadila Soňa Hušek Morawitzová. A tak je příhodné ji dnes vyzpovídat – co ji přivedlo k práci se seniory a jaký byl první rok v Pečovatelském centru na Praze 7?
| Soňo, první rok ve funkci ředitelky se blíží ke konci. Jaký pro vás byl? Byl to velmi dynamický rok, plný nových zkušeností, témat i lidí, které jsem měla možnost poznat. Utekl opravdu rychle – někdy mám pocit, jako bych byla v organizaci teprve pár měsíců, a zároveň množství událostí a změn na mě působí občas dojmem, jako by se odehrálo několik let. Z pohledu vedení větší organizace vnímám, že jeden rok je teprve začátek. Je potřeba čas, aby člověk mohl do fungování proniknout, pochopit souvislosti, procesy i potřeby jednotlivých služeb. Takže to pro mě byl rok intenzivního poznávání a postupného hledání společné cesty. Přišla jste z neziskového sektoru a máte přímou zkušenost s prací se seniory. Jak moc vám to ve vedení pomáhá? Nezisk a příspěvková organizace jsou úplně odlišné světy. Každý z nich má svoje výhody a nevýhody. V neziskové organizaci jsem byla zvyklá na velkou dynamiku, vysoké nároky na flexibilitu a neustálé hledání nových cest, často i v souvislosti s financováním organizace. Tahle zkušenost mě naučila přemýšlet v duchu péče řádného hospodáře, hledat úspory, zjednodušovat procesy a umět rychle reagovat na změny. A to jsou věci, které se hodí i na této pozici. Mít zkušenost z přímé práce se seniory se samozřejmě hodí. Člověk si díky tomu dokáže lépe představit, jak rozhodnutí nebo nastavené procesy fungují v běžné praxi. Samozřejmě dnes už není v mých časových možnostech být s klienty nebo kolegy ze služeb v každodenním kontaktu, ale o to víc si uvědomuji, jak důležité je ten kontakt s praxí neztratit. Na co jste za ten rok nejvíc pyšná? Co se podle vás povedlo? Je těžké vypíchnout jednu nebo dvě konkrétní věci, protože za ten rok se toho událo opravdu hodně. Velký posun vidím třeba v poradně a projektu na podporu neformálně pečujících. Z poradny se postupně stala profesionální služba, která má svoje pevné místo a dobré jméno v poradenském prostředí. V pečovatelské službě rozjíždíme edukaci v domácím prostředí, což vnímám jako velmi smysluplnou aktivitu. V odlehčovacím centru vznikla nová pozice vedoucího úseku přímé péče, díky které máme větší prostor zaměřit se na kvalitu péče i podporu týmu. A denní stacionář zase navázal nová partnerství v oblasti dobrovolnictví a otevřel se i mladším klientům. Nejvíc pyšná jsem ale asi na své kolegy a kolegyně vedoucí (a to jak ve službách, tak na ředitelství). Během toho roku jsem poznala, že mají chuť věci posouvat, hledat řešení a nevzdávat se ani ve chvílích, kdy to není jednoduché. A to je podle mě pro fungování organizace klíčové. A když mám zmínit ještě jeden osobní „úspěch“, tak jsem ráda, že se mi po roce podařilo spárovat jména a obličeje všech zaměstnanců. Možná se to nezdá, ale zapamatovat si téměř stovku lidí není úplně snadný úkol. Tímto se tedy omlouvám svým kolegyním a kolegům, pokud se mi stalo (a možná ještě stane), že mi na ulici chvíli trvá, než si je zařadím 🙂 Co byste chtěla v následujícím roce posunout dál? Jaké máte plány? Plánů mám v hlavě hodně, ale za ten rok jsem se naučila i to, že je potřeba být trochu realista a hledat rovnováhu. Je důležité, abychom se posouvali dál a nezůstali stát na místě, ale zároveň nechci, aby organizace fungovala v neustálém poklusu nebo dokonce sprintu. Organizace prošla v poslední době řadou změn. Ať už šlo o změny ve vedení služeb, na pozici ředitelky nebo nástup nové hlavní vedoucí služeb. To všechno přirozeně přináší nová témata, změny procesů i hledání nového fungování. Proto si myslím, že bychom si měli dát taky chvilku na to, aby se všechny změny mohly usadit. Zároveň ale víme, že některým důležitým tématům se nevyhneme. Čekají nás změny související s legislativou, zejména zavádění sociálně zdravotního pomezí v pobytové službě nebo příprava na změny financování terénní služby. Když se ohlédnete zpátky – bylo něco, co vás ve funkci překvapilo? Překvapilo mě, jak dlouho někdy trvá, než se některé změny nebo nové procesy skutečně propíšou do praxe. Myslím, že je to dané jednak velikostí organizace, ale částečně možná i určitým nastavením a zvyklostmi. Taky mě překvapilo, jak moc je organizace „papírová“. Spousta věcí se stále tiskne a podepisuje ručně. Byla jsem zvyklá na prostředí, kde se od papírové formy postupně ustupovalo (a to jak z ekonomických, tak environmentálních důvodů) a kde bylo běžné fungovat převážně elektronicky a online. Lidé chodili na porady s notebooky, zapisovali si digitálně a běžně fungoval i hybridní režim, kdy část lidí byla přítomná osobně a část online. Jistý posun v této oblasti pozoruji i u nás a těším se, až se ještě o kousek nebo kus posuneme dál. |
 |
| Co považujete za největší výzvu v oblasti péče o seniory dnes? Výzev, o kterých se v sociálních službách mluví, je dnes celá řada. Ať už jde o nedostatečné kapacity, zejména v pobytových službách, nejistotu spojenou s krátkodobým financováním, kdy organizace nikdy neví, kolik peněz v následujícím roce dostanou, nebo nedostatek personálu. Já osobně ale jako jednu z největších výzev vnímám hledání hranice mezi svobodou a bezpečím, mezi právy a odpovědností. Například v situacích, kdy pracujeme s klienty, kteří mají určitý kognitivní deficit, ale zároveň jsou stále svéprávní a mají právo rozhodovat o svém životě podle vlastních představ. Pak přichází otázka, kdy je ještě správné nechat člověka rozhodovat po svém, i když vnímáme určité riziko, a kdy už je naopak potřeba zasáhnout. Jak zachovat profesionalitu a hranice služby, ale neztratit lidskost. Kdy můžeme říct, že spolupráce s klientem prostě není možná. Myslím, že právě tyto situace bývají v sociálních službách často nejtěžší, protože na ně neexistují jednoduché odpovědi. Co byste poradila někomu, kdo zvažuje práci v sociálních službách? Poradila bych mu, aby si nejdřív dobře promyslel, co ho k práci v sociálních službách vede a jaká je jeho motivace. Určitě bych doporučila zkusit si stáž v různých organizacích, aby si udělal konkrétní představu o tom, jak tahle práce vypadá prakticky a která cílová skupina je mu blízká. Když člověk v této práci vidí smysl a zároveň sdílí hodnoty dané organizace, je to k nezaplacení a může to dobře fungovat pro obě strany. Naopak pokud někdo do oboru vstupuje s představou, že „tohle přece může dělat každý“, nebo naopak s takzvaným spasitelským syndromem, většinou to dlouhodobě dobře fungovat nebude. Máte nějaký profesní sen nebo vizi, kterou byste si chtěla v této roli splnit? To je zajímavá otázka. Moje vize je vést dobře fungující organizaci, která poskytuje kvalitní péči a jejíž jméno je na poli poskytovatelů sociálních služeb dobře známé. Taková moje osobní výzva je vytvořit prostředí, kde lidé rozumí své roli a zároveň respektují práci ostatních. Kde neexistuje rozdělení na „my a oni“, propast mezi administrativním zázemím a přímou péčí nebo soutěž o to, kdo víc pracuje a čí práce je přínosnější. Ale abychom si uvědomili, že každá pozici má své výhody a úskalí a že organizace může dobře fungovat jen ve chvíli, kdy víme, že každý člověk je součástí jedné společné mozaiky. Když jeden dílek chybí, mozaika se rozpadne. Vážím si práce všech našich zaměstnanců a zaměstnankyň a potěšilo by mě, kdybychom to tak měli všichni vzájemně. Co vás přivedlo k práci se seniory – byl tam nějaký konkrétní moment nebo příběh? Jsou to dvě linky, které se postupně propojily. Na konci střední školy jsem byla na praxi v LDN a velmi silně mě zasáhlo, v jakých podmínkách někteří senioři tráví závěr svého života. Viděla jsem situace, kdy k nim personál přistupoval nedůstojně, že vlídný a klidný přístup např. při sprchování byl vnímán od pacientů jako nadstandard, za který projevují vděk. A to mi přišlo strašně smutné. Už tehdy jsem si říkala, že tohle přece není společnost, ve které chceme žít, a s mladickým entuziasmem jsem si řekla, že musím být součástí změny. Druhou důležitou linkou byl můj děda. Od dětství jsem k němu měla blízký vztah, trávila jsem s ním hodně času a nějakou dobu jsem u něj i bydlela. Byl pro mě vzorem a bez nadsázky obrazem moudrého stáří. A představa, že by on nebo jeho přátelé měli prožít závěr života v podmínkách, které jsem tehdy viděla na praxi, pro mě byla nepředstavitelná. A někde mezi těmato světy se začal formovat můj vztah k práci se seniory i moje přesvědčení, že důstojnost člověka by měla být zachovaná bez ohledu na věk, zdravotní stav nebo to, jak moc je člověk zrovna zranitelný. Jak vypadá Váš běžný den? Řekla bych, že něco jako „běžný den“ u mě vlastně neexistuje – každý den je trochu jiný. Co ale většinu dnů spojuje, je poměrně velké množství schůzek a porad. Obvykle mám dvě až tři denně, ať už jde o porady úzkého vedení, velkou poradu se všemi vedoucími, účast na poradách ve službách nebo setkání se sociálním týmem. Pravidelně se také setkávám s naším gesčním odborem na městské části a řešíme témata spojená s fungováním organizace nebo majetkovými záležitostmi. Součástí mojí práce jsou ale i schůzky s vedoucími dalších organizací, kde sdílíme zkušenosti z praxe a řešíme aktuální legislativní změny. V kontaktu jsem také se zástupci Magistrátu hlavního města Prahy. S příchodem hlavní vedoucí služeb se počet některých schůzek naštěstí trochu zmenšil. Před jejím nástupem nebylo výjimkou, že jsem měla čtyři a někdy i více schůzek denně. A ono to není jen o samotném času stráveném na poradě. Na každou schůzku je potřeba se připravit a většina z nich zároveň přináší další úkoly a témata, která je následně potřeba řešit. Nedílnou součástí mé každodenní rutiny je také vyřizování mailů, kterých mi denně přijde zhruba třicet. Některé jsou spíš informativní, jiné ale vyžadují více času, například když je potřeba něco koordinovat s dalšími kolegy nebo zpracovat konkrétní úkol. A pak jsou samozřejmě i situace, které je potřeba řešit okamžitě.Každý den také podepisuji naše vnitřní sdělení, u kterých si někdy potřebuji ověřit podrobnosti. K tomu se přidávají klientské smlouvy, dodavatelské smlouvy nebo dokumenty týkající se pracovněprávních vztahů se zaměstnanci. Konec měsíce je typicky spojený s uzavíráním docházky a odměn, začátek měsíce zase s kontrolou výplat. Vedle každodenního provozu je potřeba věnovat také čas plánování a nastavování toho, jak bude organizace fungovat dál. Prakticky to znamená například přípravu nebo vyhodnocování rozpočtu – tedy na co budeme mít prostředky, kde bude potřeba šetřit a co si naopak můžeme dovolit rozvíjet. Řešíme také to, jak služby dál rozvíjet po odborné stránce – jak nastavovat metodiku práce, aby péče byla kvalitní, srozumitelná a co nejvíce odpovídala potřebám klientů. Součástí toho je i sledování změn v legislativě nebo financování sociálních služeb. Některé změny se totiž musí plánovat dlouho dopředu a je potřeba promyslet, jak ovlivní klienty, zaměstnance i celkové fungování organizace. Člověk tak musí neustále přemýšlet nejen nad tím, co je potřeba vyřešit dnes, ale i nad tím, co bude důležité za rok nebo za několik let. A na závěr trochu osobněji – co děláte, když čistě náhodou nepracujete? Je několik věcí, bez kterých si nedokážu představit život a které mi přináší radost. Volný čas trávím s manželem, rodinou a přáteli. Osobně považuji vztahy za to nejcennější, co mám. Zároveň ale vím, že se samy neudržují, takže se snažím si na své blízké najít čas i ve chvílích, kdy je práce opravdu hodně. Mám ráda pohyb (fyzický i mentální – zkrátka, když se něco děje). Pravidelně cvičím, chodím na výlety a věnuji se józe. Ráda poznávám nová místa v ČR i v zahraničí. A velmi oblíbená kombinace odpočinku je pro mě poslech desek se skleničkou dobrého vína 🙂 |
